Princip a konstrukce elektrolytických kondenzátorů

Na povrchu některých kovů je možné vytvořit tenkou vrstvu oxidu. Zejména oxidy hliníku, tantalu a niobu se vyznačují velmi dobrými elektrickými vlastnostmi vhodnými pro výrobu kondenzátorů. Elektrolytické kondenzátory mají velkou kapacitu na jednotku objemu. Proto jsou používány tam, kde je požadována vysoká hodnota kapacity.

Dielektrikum je tvořeno tenkou vrstvou oxidu určitého kovu (hliníku, tantalu, niobu) vytvořenou elektrochemickou cestou na povrchu fólie daného kovu - jedné elektrody kondenzátoru (anody). Druhou elektrodu nelze pomocí fólie vytvořit tak, aby měla přímý kontakt s dielektrikem a proto je fólie nahrazena elektrolytem, který tvoří druhou elektrodu (katodu).

Na anodě kondenzátoru se během výroby vytvoří oxid hlinitý Al₂O₃, který slouží jako dielektrikum. Jeho tloušťka, která závisí na formovacím napětí během výroby, je přibližně 1 až 5 nm / V. Katodu tvoří kapalný nebo tuhý elektrolyt. Kvalitní kontakt vývodů s elektrolytem zajišťuje druhá elektroda.

Obr. 8. 3. 39 a 8. 3. 40 na straně 244

Jako kapalný elektrolyt se používá tekutý elektrolyt nebo elektrolyt v podobě rosolovité kaše, kterým je napuštěn separátor (např. papír).

Jako tuhý elektrolyt se používá polovodičová vrstva z oxidu manganičitého MnO₂ nebo vysoce vodivý polymer.

Vlastnosti kondenzátorů s tuhým elektrolytem:
 • menší rozměry;
 • vyšší rozsah provozních teplot;
 • prodloužená životnost;
 • nejsou vyráběny pro vyšší velikosti jmenovitých napětí.

 • Polymerové elektrolyty mají dvakrát až pětkrát větší vodivost než kapalné elektrolyty nebo elektrolyty z MnO₂. Proto se kondenzátory s polymerovými katodami vyznačují menší velikostí ESR, snášejí větší zvlnění, mají delší životnost, a lze je používat i pro vyšší kmitočty.

Zjednodušený model elektrolytického kondenzátoru:
Na rozdíl od klasických kondenzátorů, je nutné v modelu elektrolytických, zejména hliníkových, kondenzátorů uvažovat svodový odpor dielektrika R_p.

Obr. 8. 3. 41 na straně 245