Vzduch – vzduchové cívky jsou lineární, nedochází u nich k přesycení jádra, nelze realizovat větší indukčnosti.

Elektrotechnické ocelové plechy – jsou známé jako transformátorové plechy válcované za tepla ze slitin železa Fe a křemíku Si (křemíková ocel s obsahem křemíku kolem 3%). Plechy jsou vyráběny v tloušťkách 0,5 mm, 0,25 mm, 0,27 mm. Jsou z nich vysekávány nejčastěji tvary EI.

Orientované plechy (C22) – vyrábí se válcováním za tepla, několikanásobným válcováním za studena a rekrystalizačním žíháním. Oproti plechům válcovaným za tepla mají menší ztráty. Vyrábí se tloušťky od 0,3 mm do 0,1 mm. Výjimečně pro kmitočty nad 2 kHz i 0,05 mm. Pásy z orientovaných plechů jsou svinovány a závity jsou slepeny. Nejčastějším tvarem jsou tzv. C-jádra, případně toroidní jádra (O-jádra). Jádra bývají zpravidla rozříznuty a po nasunují izolační kostry s vinutím slepeny. Mohou být opatřeny vzduchovou mezerou.

Použití orientovaných plechů vede ke zmenšení rozměrů a spotřeby magnetického materiálu. Mají však vyšší cenu.
Toroidní vinutá jádra jsou o 30 až 40 % lehčí a mnohem kompaktnější než klasická EI jádra. Protože je vinutí cívky prováděno po celé délce toroidu, je snížena i spotřeba vodiče na vinutí.

Magneticky měkké ferity – keramické materiály vyrobené smícháním vysoce čistých oxidů manganu, zinku, niklu a magnézia s oxidem železa v práškové formě. Jsou lisovány do různých tvarů a vypalovány při vysoké teplotě. Jsou křehké tvrdé a pórovité.

Protože je u složitých tvarů obtížné vypočítat průřez jádra a střední délku magnetické siločáry, udává se pro jednotlivé feritové výrobky indukční konstanta AL.

Ferity Mn-Zn – dosahují µi až 10 000, jsou vhodné do frekvencí řádově MHz.
Ferity Ni-Zn – mají vysoký měrný elektrický odpor a proto je lze použít do frekvencí řádově stovek MHz.

Výhody feritů:
- vhodné v širokém rozsahu frekvencí (podle feritu od 10kHz až do Ghz);
- vysoký elektrický odpor umožňuje malé ztráty vířivými proudy;
- malé rozměry;
- lze realizovat rozličné i složité tvary;
- dobrá časová stabilita;
- nízká cena.

Nevýhody:
- permeabilita závisí na kmitočtu;
- pro svoji vysokou tvrdost a křehkost se nesnadno obrábějí;
- mají malé sycení: 0,3 až 0,5 T.

Slitiny magneticky měkkých materiálů:
Slitiny Ni-Fe (permaloy) – krystalické slitiny železa, niklu a případně dalších sloučenin. Mají mnohem lepší vlastnosti než křemíková ocel, ale jsou výrazně dražší. Nejvyšších hodnot permeability (až 300 000) dosahují materiály s obsahem Ni kolem 80 %. Nejvyšších hodnot sycení (až B_S kolem 1,55 T) dosahují materiály s obsahem Ni kolem 50 %.
Slitiny Fe-Co – mají nejvyšší dosahované hodnoty magnetické indukce nasycení B_S (například až 2,35 T).

Práškové kovové materiály: Jsou složeny z malých zrnek magneticky měkkého materiálu, která jsou navzájem izolována pojivem. Tím jsou omezeny vířivé proudy a jádra je možno používat do vyšších kmitočtů. Jsou vyráběna lisováním pod vysokým tlakem.
-materiály z karbonylového železa – karbonylová jádra;
-materiály ze slitin železa s hliníkem;

Použití: Do kmitočtů řádově 100 MHz pro vysoce jakostní filtry, rezonanční obvody, vf transformátory a odrušovací filtry.

Amorfní materiály (magnetická skla) Nemají krystalovou mřížku. Mají úzkou hysterezní smyčku a proto malé hysterezní ztráty. Mají menší elektrickou vodivost, dodávají se v menších tloušťkách, a proto se u nich vyskytují menší ztráty vířivými proudy.

Tři základní skupiny:
-amorfní materiály na bázi železa – vysoká hodnota Bs, jsou levné, mají nízké ztráty. Použití – jádra silových transformátorů;
-amorfní materiály na bázi kobaltu - mají ze všech technických materiálů nejnižší hysterezní ztráty, jsou dosti drahé;
- amorfní materiály skupiny Ni-Fe – mají vyšší hodnoty permeability a poměrně nízkou hodnotu B_S

Nanokrystalické materiály: Obsahují izolované krystalky magnetického materiálu o průměru cca 10 až 25 nm. Jde o slitiny železa. Jejich magnetické vlastnosti jsou dodány v průběhu teplotního krystalizačního procesu. Svými vlastnostmi se blíží vlastnostem nejlepších amorfních slitin kobaltové skupiny. Jsou však mnohem levnější.

DOLEČEK, J. Základy elektroniky, ideální a reálné prvky - 1. díl s. xxx
ISBN 80-7300-146-2